INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když vloni na jaře tahle smečka otvírala jedno z tradičně velmi povedených vystoupení ostravské Salamandry v pražském klubu Hells Bells, četl jsem ve tvářích přítomného a velmi hustě natěsnaného davu takový malý úžas, jakože jak je to možné, že o těchhle Ivory Gate ještě nebylo slyšet. Bodejť by bylo, když se jednalo o málem jejich první živé vystoupení. A už tehdy mě (a myslím, že nejen mě) mrazilo v zádech a už tehdy jsem si znovu zaplesal nad novou a nadějnou jiskřičkou v tuzemské speed metalové výhni.
I když vlastně novou. Ono už je to nějakých pár pátků, co vůdčí persona tohoto spolku, kytarista a skladatel Štěpán Langer, s sebou vláčí svoji kytaru, a co pár dalších bláznů, stejně jako on, propadlo kouzlu rychlého kovu. A jak slyšno z úplné prvotiny kapely, jinak také třískladbového dema „Mountains“, které posloužilo i coby soutěžní příspěvek do klání „Rock Made in Gambrinus“, moc dobře tomu tak. Tahle malá ochutnávka, vezmeme-li si, kolik času vlastně znamenají pouhé tři skladby, je totiž už sama o sobě, lidově řečeno, neodolatelná a k nakousnutí, přičemž je samozřejmě nutné si uvědomit, že řeč je o klasickém speed metalu takovém, jakého je všude kolem spousta, ale zároveň takovém, jak už se to tak někdy (naštěstí) podaří, na který zas jen tak nenarazíte.
Jinými slovy, Ivory Gate ve své melodické hře na honěnou používají klasický vzorec, ale dosazují do něj své vlastní neznámé. Snad proto je tahle malá kolekce vybavena na soudobé poměry celkem originálními nápady a z toho těžícími skladbami, které ve srovnání s některými jinými domácími (a nebál bych se říct i zahraničními) spolky vyčnívají jako ony „hory“ z titulku nahrávky. Může to být velkolepá mezihra se šťavnatým ´kudrlinkováním´ sóla v „Ivory Gates“, může to být zadumaná první část sloky v „Light of the Gods“, zahraná pouze s bicími a „prohrábnutím“ čistého zvuku kytary, a může to být i skvěle zrychlený přechod ze střednětempé předehry s jakoby mluveným zpěvem v „Mountains“, je zkrátka úplně jedno, kterou skladbu nebo který okamžik si vyberete.
Nemalý podíl na tom rovněž má, a je to asi zcela pochopitelné, i jemný hlásek zpěvačky Jany Vondrové, který vyznívá hodně procítěně, a dokonce bych i řekl, že pro to, co I. G. hrají, je mnohem přiléhavějším než odpovídající hlas mužský. Jen věčná škoda, že tahle nahrávka vznikala v opravdových ´sklepních´ podmínkách, a že zpěvaččin projev tak nemohl být studiově dohlazen, protože přece jen je místy v jejím výrazu poznat onen nádech ne úplné dokonalosti (čímž ovšem nechci říct, že by zpívala falešně, to v žádném případě). K tomu všemu je pak ještě samozřejmě nutno připočítat výborný výkon kytar a bicích (což už je ale dnes asi povinnost), a není možno uzavřít jinak, než že jsem si právě vytipoval osobního velmi horkého kandidáta na vítězství ve zmíněné soutěži. A jsem po čertech natěšený, jak že to vlastně s Ivory Gate dopadne.
9 / 10
Jana "Jennifer" Vondrová
- zpěv
Jiří "Giorgio" Novotný
- bicí
Jiří "George" Beneš
- basa
Štěpán "Stone" Langer
- kytara
1. Ivory Gates
2. Light Of The Gods
3. Mountains
??? Tak předně, neslyšel jsem úplně kompletní nahrávku, pouze dvě skladby (čili 2/3 kompletu), které má skupina volně přístupné ve formátu MP3 na svých stránkách. Ovšem, jedna jediná neslyšená skladba by těžko mohla na mém názoru něco podstatného změnit. Tolik pro úplnost.
Pojďme k výtkám. První co uši udeří je opravdu naprosto strašný, nebojím se říci katastrofální, zvuk. Umístíte-li to zkušebny pár mikrofonů – docílíte podobný. Dnes, v době kdy není žádným větším problémem docílit kvalitního zvuku i v domácích spartánských podmínkách, opravdu zarazí, když se skupina veřejnosti prezentuje něčím podobným. Nehledě na její neskrývané ambice. Zvukové hodnocení 2/10 a jedno doporučení – příště si radši připlaťte za slušné studio.
Hudba? Na pomezí speedu a power metalu balancující, s ženským zpěvem. V pořádku. Nic podobného (alespoň pokud vím) u nás nikdo nehraje, nápady mají slušné a je možné, že nám tady opravdu roste kvalitní partička (v rámci tradičního stylu, samozřejmě). Za očekáváním však značně pokulhává provedení. K čemu jsou dobré rytmické záseky, když nástroje vůbec nedrží pohromadě? Skutečně takhle rozpadlou rytmiku jsem opravdu dlouho neslyšel (stopky v Light Of The Gods například). A jsme zase u toho. V kvalitním studiu by bylo vše čitelnější a díky lepším možnostem poslechu by se ukázala nahá pravda, jak na tom kdo skutečně je. A možná by zmizel i ten jakoby „nastydlý“ syndrom v hlase zpěvačky Jany Vondrákové, která jinak zpívá čistým, i když jemným hláskem a je světlou nadějí skupiny do budoucna.
Nezbývá než si počkat na skutečnou STUDIOVOU nahrávku, když ta současná měla sloužit tak maximálně pro ukojení hladu nejbližších fanoušků skupiny.
Jojo, znám ...až se kluci a slečna dostanou do pořádného studia tak budeme ještě čumět...mě líbí moc
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.